Obecné podmínky rozvržení pracovní doby obsahuje zákoník práce v ust. § 78 an. Podle ustanovení § 78 odst. 1 písm. e) se pro účely pracovní doby a doby odpočinku rozumí třísměnným pracovním režimem režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně pravidelně střídají ve třech směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích.

• Délka stanovené týdenní pracovní doby činí 40 hodin týdně.
• Délka stanovené týdenní pracovní doby činí u zaměstnanců

a) pracujících v podzemí při těžbě uhlí, rud a nerudných surovin, v důlní výstavbě a na báňských pracovištích geologického průzkumu 37,5 hodiny týdně,

b) s třísměnným a nepřetržitým pracovním režimem 37,5 hodiny týdně,

c) s dvousměnným pracovním režimem 38,75 hodiny týdně.

Kratší pracovní doba pod výše uvedený rozsah (tj. pod 40 hodin týdně, resp. pod 37,5 hodiny týdně) může být sjednána pouze mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. 

Specifikem pracovní doby v třísměnném pracovním režimu je tedy omezení maximálního rozsahu týdenní pracovní doby, který je oproti obecným 40 hodinám snížen na 37,5 hodiny.

Obecně ze zákona plyne, že pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel a určí začátek a konec směny. Zákoník práce rozeznává rovnoměrné a nerovnoměrné rozvržení pracovní doby.

• Rovnoměrným rozvržením pracovní doby je takové rozvržení pracovní doby, při kterém zaměstnavatel rozvrhuje na jednotlivé týdny stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu.
• Nerovnoměrným rozvržením pracovní doby je takové rozvržení pracovní doby, při kterém zaměstnavatel nerozvrhuje rovnoměrně na jednotlivé týdny stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu, s tím, že průměrná týdenní pracovní doba nesmí přesáhnout stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu, za období nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích. Jen kolektivní smlouva může toto období vymezit nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích.

V případě nerovnoměrně rozvržené pracovní doby je pak přípustné, aby maximální rozsah týdenní pracovní doby (nebo kratší pracovní doby, byla-li sjednána), byl v některých týdnech kratší než výše uvedený zákonný limit (dohodnutá kratší pracovní doba) a v jiných naopak delší. Aby však nedocházelo ze strany zaměstnavatele k překračování obecného zákonného limitu (nebo dohodnuté kratší pracovní doby), je pro nerovnoměrné rozvržení pracovní doby nezbytné, aby v tzv. „vyrovnávacím období“ nedošlo v průměru k překročení stanovené týdenní pracovní doby (u třísměnného pracovního režimu 37,5 hodiny), popřípadě dohodnuté kratší pracovní doby. Toto vyrovnávací období je obecně stanoveno na 26 týdnů po sobě jdoucích (ust. § 78 odst. 1 písm. m) ZPr), přičemž však kolektivní smlouva může toto období vymezit až na 52 týdnů po sobě jdoucích.

Pro rozlišení, co je práce v běžné směně a co již práce přesčas, je nezbytné znát rozvrh týdenní pracovní doby (ust. § 84 ZPr). Jak je výše uvedeno, pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel a určí začátek a konec směny. Zaměstnavatel je povinen vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby a seznámit s ním nebo s jeho změnou zaměstnance nejpozději 2 týdny před začátkem období, na něž je pracovní doba rozvržena, pokud se nedohodne se zaměstnancem na jiné době seznámení. V případě, kdy se uplatní tzv. konto pracovní doby (ust. § 86 ZPr), je pak zaměstnavatel povinen seznámit zaměstnance s rozvrhem nebo jeho změnou nejpozději 1 týden před začátkem období, na něž je pracovní doba rozvržena, pokud se nedohodne se zaměstnancem na jiné době seznámení. Práce konaná nad rámec rozvržené týdenní pracovní doby je již prací přesčas.

Práce v třísměnném pracovním provozu s nerovnoměrným rozvržením pracovní doby nezakládá zaměstnavateli ani zaměstnanci žádnou výjimku týkající se tzv. „dnů pracovního klidu“ (ust. § 91 ZPr) – dny, na které připadá nepřetržitý odpočinek zaměstnance v týdnu (srov. ust. § 92 ZPr) a svátky. V den nepřetržitého odpočinku v týdnu může zaměstnavatel nařídit zaměstnanci jen výkon těchto nutných prací, které nemohou být provedeny v pracovních dnech:

a)     naléhavé opravné práce,

b)    nakládací a vykládací práce,

c)     inventurní a závěrkové práce,

d)    práce konané v nepřetržitém provozu za zaměstnance, který se nedostavil na směnu,

e)     při živelních událostech a v jiných obdobných mimořádných případech,

f)     práce nutné se zřetelem na uspokojování životních, zdravotních, vzdělávacích, kulturních, tělovýchovných a sportovních potřeb obyvatelstva,

g)    práce v dopravě,

h)     krmení a ošetřování zvířat.

Ve svátek může zaměstnavatel nařídit zaměstnanci jen výkon výše vypočtených prací, dále pak práce v nepřetržitém provozu a práce potřebné při střežení objektů zaměstnavatele.

V případech, kdy zaměstnavatel nedodržuje stanovený týdenní rozsah pracovní doby a zahrnuje do jejího vymezení i svátky, se dopouští správního deliktu (či přestupku) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (§ 15 a § 28). Je tak možné se s podnětem k provedení kontroly obrátit na místně příslušný inspektorát práce, který mu za takové jednání může uložit pokutu, jejíž výše bude záležet na konkrétní skutkové podstatě správního deliktu.

 Podle § 96 zákoníku práce dále platí, že zaměstnavatel je povinen vést u jednotlivých zaměstnanců evidenci s vyznačením začátku a konce

a) odpracované

1. směny [§ 78 odst. 1 písm. c) ZPr],

2. práce přesčas [§ 78 odst. 1 písm. i) a § 93 ZPr],

3. další dohodnuté práce přesčas (§ 93a ZPr),

4. noční práce (§ 94 ZPr),

5. doby v době pracovní pohotovosti (§ 95 odst. 2 ZPr),

b) pracovní pohotovosti, kterou zaměstnanec držel [§ 78 odst. 1 písm. h) a § 95 ZPr].

Na žádost zaměstnance je zaměstnavatel povinen umožnit zaměstnanci nahlédnout do jeho účtu pracovní doby nebo evidence pracovní doby a do jeho účtu mzdy a pořizovat si z nich výpisy, popřípadě stejnopisy na náklady zaměstnavatele.

Podpořili nás: