Obecné podmínky rozvržení pracovní doby obsahuje
zákoník práce v ust. § 78 an. Podle ustanovení § 78 odst. 1 písm. e) se
pro účely pracovní doby a doby odpočinku rozumí třísměnným pracovním režimem
režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně pravidelně střídají ve třech
směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích.
- Délka
stanovené týdenní pracovní doby činí 40 hodin týdně.
- Délka
stanovené týdenní pracovní doby činí u zaměstnanců
a) pracujících v
podzemí při těžbě uhlí, rud a nerudných surovin, v důlní výstavbě a na
báňských pracovištích geologického průzkumu 37,5 hodiny týdně,
b) s třísměnným a
nepřetržitým pracovním režimem 37,5 hodiny týdně,
c) s dvousměnným
pracovním režimem 38,75 hodiny týdně.
Kratší
pracovní doba pod výše uvedený rozsah (tj. pod 40 hodin týdně,
resp. pod 37,5 hodiny týdně) může být sjednána pouze mezi zaměstnavatelem a
zaměstnancem.
Specifikem pracovní doby v třísměnném pracovním
režimu je tedy omezení maximálního rozsahu týdenní pracovní doby,
který je oproti obecným 40 hodinám snížen na 37,5 hodiny.
Obecně ze zákona plyne, že pracovní dobu rozvrhuje
zaměstnavatel a určí začátek a konec směny. Zákoník práce rozeznává
rovnoměrné a nerovnoměrné rozvržení pracovní doby.
- Rovnoměrným
rozvržením pracovní doby je takové rozvržení
pracovní doby, při kterém
zaměstnavatel rozvrhuje na jednotlivé týdny stanovenou týdenní pracovní
dobu, popřípadě kratší pracovní dobu.
- Nerovnoměrným
rozvržením pracovní doby je takové rozvržení
pracovní doby, při
kterém zaměstnavatel nerozvrhuje rovnoměrně na jednotlivé týdny
stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu, s tím,
že průměrná týdenní pracovní doba nesmí přesáhnout stanovenou týdenní
pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu, za období nejvýše 26
týdnů po sobě jdoucích. Jen kolektivní smlouva může toto období vymezit
nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích.
V případě nerovnoměrně rozvržené pracovní doby
je pak přípustné, aby maximální rozsah týdenní pracovní doby (nebo kratší
pracovní doby, byla-li sjednána), byl v některých týdnech kratší než
výše uvedený zákonný limit (dohodnutá kratší pracovní doba) a v jiných
naopak delší. Aby však nedocházelo ze strany zaměstnavatele
k překračování obecného zákonného limitu (nebo dohodnuté kratší pracovní
doby), je pro nerovnoměrné rozvržení pracovní doby nezbytné, aby v tzv.
„vyrovnávacím období“ nedošlo v průměru k překročení
stanovené týdenní pracovní doby (u třísměnného pracovního režimu 37,5
hodiny), popřípadě dohodnuté kratší pracovní doby. Toto vyrovnávací období je
obecně stanoveno na 26 týdnů po sobě jdoucích (ust. § 78 odst. 1 písm.
m) ZPr), přičemž však kolektivní smlouva může toto období vymezit až na 52
týdnů po sobě jdoucích.
Pro rozlišení, co je práce v běžné směně a co
již práce přesčas, je nezbytné znát rozvrh týdenní pracovní doby (ust.
§ 84 ZPr). Jak je výše uvedeno, pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel a určí
začátek a konec směny. Zaměstnavatel je povinen vypracovat písemný rozvrh
týdenní pracovní doby a seznámit s ním nebo s jeho změnou zaměstnance
nejpozději 2 týdny před začátkem období, na něž je pracovní doba rozvržena,
pokud se nedohodne se zaměstnancem na jiné době seznámení. V případě,
kdy se uplatní tzv. konto pracovní doby (ust. § 86 ZPr), je pak zaměstnavatel
povinen seznámit zaměstnance s rozvrhem nebo jeho změnou nejpozději
1 týden před začátkem období, na něž je pracovní doba rozvržena, pokud
se nedohodne se zaměstnancem na jiné době seznámení. Práce konaná nad
rámec rozvržené týdenní pracovní doby je již prací přesčas.
Práce v třísměnném pracovním provozu
s nerovnoměrným rozvržením pracovní doby nezakládá zaměstnavateli ani
zaměstnanci žádnou výjimku týkající se tzv. „dnů pracovního klidu“
(ust. § 91 ZPr) – dny, na které připadá nepřetržitý odpočinek zaměstnance
v týdnu (srov. ust. § 92 ZPr) a svátky. V den nepřetržitého odpočinku
v týdnu může zaměstnavatel nařídit zaměstnanci jen výkon těchto nutných prací,
které nemohou být provedeny v pracovních dnech:
a)
naléhavé opravné práce,
b)
nakládací a vykládací práce,
c)
inventurní a závěrkové práce,
d)
práce konané v nepřetržitém provozu za zaměstnance,
který se nedostavil na směnu,
e)
při živelních událostech a v jiných obdobných
mimořádných případech,
f)
práce nutné se zřetelem na uspokojování životních,
zdravotních, vzdělávacích, kulturních, tělovýchovných a sportovních potřeb
obyvatelstva,
g)
práce v dopravě,
h)
krmení a ošetřování zvířat.
Ve svátek může zaměstnavatel nařídit
zaměstnanci jen výkon výše vypočtených prací, dále pak práce v nepřetržitém
provozu a práce potřebné při střežení objektů zaměstnavatele.
V případech, kdy zaměstnavatel nedodržuje
stanovený týdenní rozsah pracovní doby a zahrnuje do jejího vymezení i
svátky, se dopouští správního deliktu (či přestupku) zákona č.
251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (§ 15 a § 28).
Je tak možné se s podnětem k provedení kontroly obrátit na místně
příslušný inspektorát práce, který mu za takové jednání může uložit pokutu,
jejíž výše bude záležet na konkrétní skutkové podstatě správního deliktu.
Podle § 96 zákoníku práce dále platí, že
zaměstnavatel je povinen vést u jednotlivých zaměstnanců evidenci
s vyznačením začátku a konce
a) odpracované
1. směny [§ 78 odst. 1 písm. c) ZPr],
2. práce přesčas [§ 78 odst. 1 písm. i) a § 93 ZPr],
3. další dohodnuté práce přesčas (§ 93a ZPr),
4. noční práce (§ 94 ZPr),
5. doby v době pracovní pohotovosti (§ 95 odst. 2
ZPr),
b) pracovní pohotovosti,
kterou zaměstnanec držel [§ 78 odst. 1 písm. h) a § 95 ZPr].
Na
žádost zaměstnance je zaměstnavatel povinen umožnit zaměstnanci nahlédnout do
jeho účtu pracovní doby nebo evidence pracovní doby a do jeho účtu mzdy a
pořizovat si z nich výpisy, popřípadě stejnopisy na náklady zaměstnavatele. Podpořili nás:
|